Česká politika vůči Izraeli: bez pokryteckého pacifismu

תאריך פרסום: Apr 24, 2013 3:27:31 PM

Česká politika vůči Izraeli: bez pokryteckého pacifismu

Izrael považuje spojenectví s USA za nejspolehlivější a nejbližší. Mezi důvody, proč tomu tak je, jsou rezervovanost a komplexnost vztahů mezi Izraelem a mnoha evropskými zeměmi. I přes to se od roku 1989 dostalo Izraeli nových evropských přátel – vztah s Českou republikou je však výjimečný.

Vztahy mezi Izraelem a mnoha zeměmi západní Evropy se začaly ochlazovat po Šestidenní válce v roce 1967. Liberální a často levicově založené evropské elity tehdy začaly považovat Izrael za agresora. Židovský stát, do té doby považovaný za Davida stojícího proti mocnému arabskému světu, se změnil v Goliáše utlačujícího Palestince.

Západoevropské země začaly kritizovat izraelskou okupaci dlouho předtím, než se toto téma stalo horkým tématem světové diplomacie. Zatímco byla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Spojenými státy a Izraelem označována za teroristickou organizaci, ve spoustě hlavních měst západní Evropy mohli její zástupci operovat jako organizace zastupující zájmy palestinského státu. Rostoucí počet teroristických útoků v Izraeli a vražedný útok na izraelský olympijský tým v Mnichově v roce 1972 přispěly k rostoucí propasti mezi Státem Izrael a evropskými zeměmi.

Komplikovaný vztah Izraele s jednotlivými evropskými státy byl reflektován do izraelských vztahů s Evropským společenstvím. Jedna z prvních iniciativ pod hlavičkou ES, tzv. Benátská deklarace z roku 1980, přiznala Palestincům právo na vlastní vládu. Po dlouhou dobu určovala tempo vzájemných vztahů. Během poslední dekády si však řada izraelských diplomatů začala uvědomovat důležitost EU jako diplomatického hráče. Izrael se začal snažit hledat cesty směřující k lepší komunikaci s Evropany.

Rok 2004 přinesl Izraeli nové spojence z EU

Rozšíření EU v roce 2004 mělo důležitý vliv na pozici EU tváří tvář konfliktu na Blízkém východě. Nové členské státy poznamenané komunistickou minulostí přinesly nový úhel pohledu založený na jiných zkušenostech. Tyto země netrpěly post-koloniálním syndromem. Kvůli vlastím zkušenostem s komunistickými totalitními režimy měly menší pochopení vůči autoritářským režimům arabských zemí na Blízkém východě. Jako satelity Moskvy byly navíc nuceny udržovat přátelské vztahy s arabským světem.

Po pádu Berlínské zdi se staly dobré vztahy s Izraelem symbolem svobody bývalých komunistických zemí a rovněž potvrzením jejich atlantické pozice. Země bývalého východního bloku byly navíc mnohem více schopny porozumět překážkám, před kterými Izrael stál v rámci regionu. Díky živým vzpomínkám na Studenou válku a sovětské invaze se staly méně kritickými vůči použití silových prostředků ze strany Státu Izrael. Neméně důležitý je pak fakt, že na svém území neměly významné zastoupení muslimských menšin, které by mohly vyvíjet politický tlak v rámci politiky vůči Blízkému východu.

Výjimečné česko-izraelské vztahy

Česká republika byla považována za jednoho z nejbližších spojenců státu Izrael z bývalých komunistických zemí. Praha podpořila Izrael i během událostí, které předpokládaly hlasitý nesouhlas ze strany mnoha členů EU, zejména těch z jihu a severu. Během letní války proti Hizbaláhu v roce 2006 požadovala spousta evropských zemí okamžitý klid zbraní. Naopak Česká republika připomínala izraelské právo na vlastní obranu. Během operace Lité olovo v zimě 2008-2009 byla Česká republika jednou z mála zemí v Evropské unii, která neodsoudila izraelskou ofenzívu proti Hamásu v Gaze. Tento postoj se setkal s kritikou ze strany evropských partnerů, protože Češi v té době drželi předsednictví Evropské rady a tedy měli vyjadřovat postoj celé Unie.

Český plán zorganizovat summit EU-Izrael na konec svého předsednictví s cílem povýšit vzájemné vztahy byla tak odvolán. Někteří členové EU byli proti zlepšování vztahů do doby než bude docíleno pokroku v Mírovém procesu. Český plán nenabyl konkrétní podoby, ale výjimečný vztah ČR se Státem Izrael zůstal silný. Abychom mohli porozumět jeho hloubce je třeba podívat se do historie.

Vztahy židů a nežidů v českých zemích byly poměrně nekomplikované. Čeští židé patřili z kulturního hlediska buď k německé nebo české populaci v zemi, která byla do roku 1945 značně multikulturní. Čeští i němečtí židé tvořili součást obchodní, kulturní i vědecké elity českého státu.

Ve srovnání s jinými zeměmi východní Evropy nebyly elity v českých zemích tak náchylné k anti-semitismu jako tomu bylo třeba v Polsku. Naopak zde existoval filosemitismus, který navíc ovlivnil politiky země během První republiky (období od roku 1918 do 2. světové války). Nevlivnější Čech toho času, první prezident Československa, Tomáš Garrigue Masaryk, byl silným podporovatelem sionismu a židovského státu v Palestině. Byl první hlavou státu, která navštívila Britský mandát Palestina v roce 1927.

Jednou z událostí, která dodnes významně formuje český způsob chápaní světového dění je Mnichovský pakt. Československo jím bylo v roce 1938 nuceno postoupit značnou část území Hitlerovu Německu poté co Británie a Francie podepsaly pakt s Německem a Itálií. Skutečnost, že dvě velmoci zradily malý stát uprostřed Evropy, aby uchlácholily agresivní nacistický režim, zanechalo spoustu Čechů s hořkým pocitem zrady a opuštěnosti.

Tato skutečnost v Češích budí pocit identifikace s obyvateli Izraele. Jako Československo ve 30. letech je pro ně Izrael jedinou demokracií obklopenou nedemokratickými režimy. Češi rozumí izraelským pocitům k obětování teritoria v zájmu příslibu míru.

Trauma z kapitulace

Izraelská připravenost bránit své území za použití síly a neochota spoléhat se na ostatní v bezpečnostních záležitostech, která je v západní Evropě často chápána jako agresivita a svéhlavost, je Českou republikou chápána. Tato země má se západoevropskými mocnostmi špatnou zkušenost, když se v 30. letech zavázaly zajistit její bezpečnost. I přesto však podlehly tlaku a obětovaly teritoriální integritu Československa. Velmi dobře vybavená a vycvičená československá armáda tak musela kapitulovat.

Toto trauma z kapitulace tak přispělo k obdivu k izraelské schopnosti odolat a bojovat. Pro generace Čechů, kteří vyrostli v mnichovském stínu a žili až do doby znovunabyté svobody, bylo období komunistické diktatury v letech 1948 až 1968 časem, kdy se izraelská schopnost sebeobrany stala zdrojem jejich fascinace.

Stejně pozitivně vnímají Izraelci Čechy. Česká delegace při zvláštní komisi OSN podpořila ideu rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát v roce 1947. Ve stejné době byli piloti Hagany, předchůdce izraelské armády, cvičeni v Československu. Jedním z těchto pilotů byl i Ezer Weizmann, který se později stal izraelským prezidentem.

V roce 1948 bylo Československo první zemí, která, i přes mezinárodní embargo, dodávala zbraně do nově vzniklého státu Izrael. Starší generace Izraelců dodnes vnímá tuto pomoc jako zásadní ve snaze ubránit židovský stát v Arabsko-izraelské válce z let 1948-9. Tato pomoc však nebyla zadarmo a Izrael za ni zaplatil značný objem peněz. Zbraní bylo po 2. světové válce v regionu střední Evropy dostatek.

Přesto, že vztahy během komunismu ochladly, došlo k jejich obnovení ihned po roce 1989 a obě země dnes nejsou pouhými spojenci, nýbrž spíše přáteli. Pro Izrael je Česká republika zemí, která na rozdíl od jiných západoevropských zemí není pokrytecky pacifistická a rozumí situaci, ve které se Stát Izrael nachází. Pro Českou republiku je Izrael zemí, jejíž bezpečnost a existence přispívá k demokracii a svobodě ve světě.

Obchod a geopolitika

Obě země navíc budují vzájemné obchodní vztahy. Izrael je z hlediska svého technologického pokroku atraktivní partner pro mnoho českých firem. Na druhé straně EU znamená pro Izrael největší trh. Česká republika tak znamená výbornou příležitost pro Izraelské firmy vstoupit na evropský trh.

Vřelý vztah mezi Českou republikou a Izraelem je vystavěn na základech geopolitických a ekonomických zájmů. Co tento vztah dělá výjimečným je sdílení základních hodnot a podobný pohled na problémy současného světa. Češi jsou ve srovnání s jinými evropskými národy méně naivní a nezaujímají benevolentní postoj vůči autoritářským režimům a bezpečnostním hrozbám na Blízkém východě. To je oceňováno Izraelci, kteří vnímají Evropany jako ty, kteří nechtějí rozumět nebezpečím, která Izraeli hrozí. Vnímají jejich postoj jako pokrytecký, neboť to jsou právě oni, kdo kritizují Izraelské použití síly, zatímco se sami spoléhají na ochranu USA.

Můžeme pouze doufat, že v situaci kdy mírové rozhovory stojí, bude blízké přátelství mezi Českou republikou a Izraelem pomáhat Izraelcům lépe porozumět některým evropským postojům a naopak.

---

Zdroj: Irena Kalhousová: Czech policy towards Israel: No Hypocritical Pacifism (přeloženo společností Conbiz s.r.o.). Dostupné na: http://visegradrevue.eu/